Se slzami v očích jsem pobýhala mezi ulicemi, neovládala jsem nohy... pořád jsem si v hlavě přehrávala Niallův rozhovor s jeho mámou, nohy si dělali svoje, prostě utíkaly... Měla jsem chuť se někam zchovat a hodně dlouhou dobu nikam nevylízat.
Probíhala jsem poslední ulicí, která vedla do ulice ve které stál náš dům, když v tom mě zmerčily faninky, sledovali mě, to jsem poznala, neotáčela jsem se a běžela pořád dál, moje nohy ne a ne zastavit.. ale uslyšela jsem za sebou nějaký křik tak jsem se zastavila a otočila se, teť jsem teprve viděla jak vypadají naštvaný faninky, nevěděla jsem co mám udělat, všechny se na mě hrnuly, najednou jsem stála jako přibitá. Jedna z nich, nejspíš ta co to má všechno v merku zvedla ruku, všechny ostatní se zastavily, byli asi metr odemně ale moc přátelský se mi nezdály.
"Ty si ta coura, co se vedla s Niallem za ruku! Ještě jednou nám na něj mákneš a zabijeme tě" Vykřikla, vyběhla proti mě a chytla mě za vlasy... což mě štvalo, protože nesnáším když mi někdo maká na vlasy, nemůžu to strpět, strašně mě to bolí.
"Věř, že ty s tím nic neuděláš" Řekla jsem jí a odtrhla jsem ji ruku z mích vlasů.
"Hele, co kdyby jsme se do ní pustily už teť nemíním s ní strácet čas, pořádně ji namlaťte!"Vykřikla jedna holka z davu, tím dala povel všem ostatním aby se na mě smetli. V tu chvíly jsem úplně vypla, ani jsem se nebránila, bylo jich tolik, že to snad ani nemělo cenu, cítila jsem každou ránu, kterou jsem dostala, a věř nebo ne.. bylo jich spousta. Nemohla jsem se hýbat tak jsem aspon šáhla do kapsy a z posledních sil vytočila první číslo, co jsem měla na seznamu, nečekaně to bylo Niallovo číslo. V telefonu se ozvalo "Halo" ... "Nialle, pomoc!" Zakřičela jsem do telefonu z posledních sil.
Už jsem necítila ani ruce, měla jsem je tak omlácený, že jsem cítila jen tu bolest co mi šlehá po celým těle, nemohla jsem nic dělat, myslela jsem si, že už to snad horší být nemůže, ale bylo.. všechny ty holky se po mě válelya skákali po mě, to jsem ještě brala, dokud mi jedna z nich nezkočila na hlavu, cítila jsem jen tu bolest, jak jsem prudce narazila hlavou do dlažebních kostek pk už jsem viděla jen tmu, ale normálně jsem slyšela, takže jsem aspoň mohla zaslechnout co se děje.
"Pane bože! Nechte ji být, co ji to děláte? Zbláznily jste se?" Zaslechla jsem Nialla, nikdy jsem ho tak vystrašenýho neslyšela, ikdyž jsem na něj byla naštvaná tak, jak ještě na nikoho, byla jsem ráda, že přišel.
"Nestrpíme to, že chodíš s touhle sviní, jenom tě využívá k tomu aby se o ní psalo" Vykřikla jedna z holek na Nialla.
"Zbláznila ses? Myslíš, že bych s nějakou takovou chodil? Nevím co z toho budete mít, ničemu tím nezabráníte, snad si nemyslíte, že bych chodil s nějakou z vás? Na to zapomeňte! Já ji Miluju a kvůli faninkám ji nikdy neopustím!" Vykřikl na tu holku, byl asi vážně naštvanej, takhle se k faninkám nikdy nechoval, ikdyž přiznávám, že to tentokrát trošku přehnaly. Můj sluch se začal zhoršovat a už jsem neudržela pozornost... každá část mého těla křičela o pomoc.. myslím, že jsem nic zlomenýho neměla.. možná jen pár naraženin a modřiny. V hlavě se mi mihlo tolik věcí.. Niall řekl těm holkám že mě miluje, jenže sví máme řekl něco úplně jinýho, nechápala jsem to! Už teť jsem ale věděla, že se k Niallovi nevrátím, nemůžu obětovat svůj život, kvůli klukovi, jesli bych v našem vztahu musela pořád čelit takovýhlemu nebezpečí, tak se bez něj obejdu, navíc to co řekl sví mamce od něj nebylo hezký, nenávidím ho za to!
"Monik, stávej!" Uslyšela jsem Niallův hlas, zněl tak vyčerpaně, myslela jsem, že už se probírám, zase jsem vnímala všechno okolo, slyšela jsem a už se mi i vracel zrak.. tohle všechno byli dobrý zprávy, špatná zprýva byla ale, že jsem se nemohla hnout, nešlo to, pořád jsem zkoušela pohnout, ale marně.
"Hej, Monik... jsem u tebe, prosím prober se!" řekl Niall a políbil mě na čele. Zněl jakoby brečel, ale asi jsem se jen přeslechla.
Otevřela jsem oči, zdálo se mi, jakobych je měla nateklý, nemohla jsem je otevřít úplně.. šlo to jenom trošku, stačilo to ale na to, abych viděla toho, kdo nademnou seděl, Niall!
"Nialle, pomos mi prosím" Vymáčkla jsem ze sebe, šlo to těžce, ale bylo to mnohem lepší než před tim.
"Jsem u tebe, chceš něco donýst" Zeptal se mě, byl tak starostlivý, to bylo roztomilý.
"Pomos mi prosím sednout, nemůžu se zvednout!" Řekla jsem mu
Niall jen zasouhlasil malým pohybem hlavy a zvedl mě, opřel mě o čelo postele, vůbec nevím, jak jsem se dostala do mího pokoje, to jsem byla mimo tak dlouho?
"Omlouvám se, už se to nikdy nestane!" Řekl mi Niall a stekla mu po tváři slza, to bylo po prvé co jsem ho viděla tak zničenýho, je možný.. že je mu to tak líto?
"Nialle, promiň.. že ti to říkám zrovna v tuhle chvíly ale jdi prosím pryč, nechci tě tady!"
"Monik já vím, že jsem ti ublížil.. ale věř, že to je poslední věc kterou bych chtěl kdy udělat, záleží mi na tobě"
"Běž prosím, nechci abys mě takhle viděl.. a nechci abys mě viděl i jinak než takhle.. už mám dost" Řekla jsem mu nelítostně.
"Když to tak chceš, tak ti vyhovím.. ale budeš mi chybět" Řekl.. teť mi ho bylo líto, byla jsem na něj hnusná.. ale nemůžu mu odpustit, mám hrdost... nejsem lehká holka, to jsem nikdy neřekla.. ikdybych se s ním vídávala, už nikdy to nebude takový, jaký to bylo, mrzí mě, že mu tohle dělám ale jiný řešení není a kdyby bylo tak by to byo to první co bych udělala.
Niall si oblíkl bundu a odcházel... přemýšlela jsem, jesli to má takhle vážně zkončit, oba to cítíme stejně, miluju ho.. ale nejde to! První věc která se mi promítla v hlavě, byla dobrá myšlenka a tak jsem to taky udělala.
"Nialle?" Na poslední chvíli jsem si všimla prstýnku, který ležel vedle mě.. byl to jeho prstýnek.
Niall se otočil, pomale se ke mě přibližoval a čekal co udělám.
"Už se nemůžeme vídat" Když jsem viděla jeho šokovanej výraz, začala jsem brečet.. né histericky, jenom tak lehce.
"To nemůžeš udělat, miluju tě.. bez tebe to nepůjde, musím tě mít u sebe" řekl, začal taky brečet, takže jsem se rozbrečela ještě víc, nemůžu ho vidět takhle..
"Nemiluješ mě, jasný! Já jsem jenom nudná, hnusná, blbá holka, která má oblečení od ťanků... nikdy si semnou vlastně nechtěl nic mít.. chovám se jako mimino a počkej! Jo nejsem slavná.. a důvod proč si hrál to divadýlko, byla Demi. Myslím, že jsem to pochopila, teť už znáš důvod, proč se s tebou nechci vídat" Řekla jsem, po tváři mi ztekla další slza.
"Tak to není, řekl jsem to jen kvůli mámě, nestrpěla by, kdybych chodil s takovou holkou......." zasekl se.
"S holkou jako jsem já, jasný!!!"
"Jo, mám mámu rád... a nechci mít problémy, vidím ji jenom párkrát do roka, nechci ji kvůli tomuhle stratit"
"Však proto to dělám.. nestratíš mámu.. stratíš jenom mě! Rodina na prvním místě, jestli chceš mámě lhát tak s tím pokračuj... ale až to zjistí tak následky nebudou pěkný!"
"Takhle to ale nechceš.." Řekl a chytl mě za ruku, nevím proč to dělal, mě tak lehce nepřesvědčí, zlomil mi srdce, s někým takovím se nemůžu dál vídat.
"Máš pravdu, takhle to nechci.. ale chci na tebe zapomenou, takže to tak udělat musím"
Niall jenom pokývnul hlavou, jakože chápe, co jsem mu teť řekla.. ale nedokáže to přijmout.
Přiblížila jsem se tak, aby jsme měli obličeje těsně u sebe, víc to taky ani nešlo, víc už mi to tělo nedovolilo.
Políbila jsem ho na tvář a pošeptala mu "Miluju tě! Ale ty víš, že to takhle nejde,, nemůžu ti odpustit!" vtiskla jsem mu do ruky prstýnek, co jsem ho našla na té posteli.
"Sbohem" řekla jsem mu a ukázala na dveře.
Odcházel, měla jsem poslední možnost ho takhle zahlídnout.
"Miluju tě... a vždycky budu, Kdykolik za mnou můžeš přijít" Řekl a odešel
Štvalo mě to, proč mu jen nedokážu říct pravdu.. Miluju ho, chci s ním být pořád, každou minutu, nechci zapomenout! Tak co si tu nalhávám.... Podařilo se mi lehnout, tak jsem si ještě na chvíli zdřímla, když v tom do pokoje vlítla moje sestra, skočila na postel a obejmula mě... byla jsem za to sice ráda, dlouho jsem ji neviděla.. ale kdykoliv když se mě dotkla, mě to bolelo.
"Už neodcházej prosím.. zůstaň tu se mnou a s mámou, chybíš nám" Na to že je tak malá, ví co chce.
"Dobře, už nikam neodejdu.. teť ani nemůžu.. všechno mě bolí. Začala jsem cítit ruce a i nohy, dá se říct... už jsem s nimi mohla hýbat, ale žádný nárožný pohyby. Ségra mi donesla berle, řekla bych že to byl ale spíš mamčin nápad, takže jsem se mohla odbelhat aspoň do koupelny. Stoupla jsem si před zrcadlo a nečekaně jsem se sama sebe lekla, jak jinak, všimla jsem si bouli na čele, modřiny přes oko a nateklího oka... modřina ale nebyla moc vidět.. a ostatně i všechny ostatní modřiny se teprve zabarvovali do modra a fialova, dávám tomu den a budu vypadat jako šmoula.
Lehla jsem si do postele, protože jsem byla vyšťavená a potřebovala jsem si odpočinout.
Během tří uplynulích dnů se stalo celkem dost věcí.. Niall mi poslal aspoň 5 růží s omluvnejma dopisama.. Přiznávám, třetí den, co jsem ho neviděla.. se mi začalo stýskat. Moje modřiny už jsou pěkně modrý.. ale to mi tet snad nebrání jít ho navštívit, řekl přece, že za ním můžu kdykoliv přijít ne?
Zašla jsem si do šatníku a hodila na sebe tepláky, nechtěla sem být scvaklá v ryflích, když mám tet dodělaný nohy tak by to mohlo trošku bolet. Opatrně jsem sešla ze schodů a po svých nohách, tentokrát už bez berlí jsem došla až k jeho domu.Zazvonila jsem... chvíly jsem čekala.. ale ta doba mi za to stála, ze dveří vyšel Liam
"Teda, ty seš domlácená, slyšel jsem.. že ti Directionerky dali pěkně do těla" Řekl lítostivě a obějmul mě..
"Si v pořádku-? Zeptal se mě..
"No, už je to lepší... ale pořád to bolí.." Uviděla jsem Za Liamem Nialla, vylezl ze dveří.
"Tak já vás opustím" Řekl Liam a odešel někam, kamsi.
"Co se stalo?" Zeptal se mě Niall.
Letěla jsem k němu a obejmula ho, chvilku to nechápal ale pak mě pevně stisknul.
"Auu" Vykřikla jsem..
"Promiň, zapoměl jsem, že tě to ještě bolí" Řekl a trošku to sevření uvolnil.
"Takže si mi odpustila?" odtáhnul si mě od sebe a vážně se na mě podíval.. ach ten jeho úsměv.
"Odpouštím... ale jenom kamarádi" Řekla jsem mu a usmála se na něj
"Dobře, kamarádi" Řekl a znovu mě objal.. za míma zádama za zachychotal... ale byl to takovej ten chychot štěstí.
"Jak dlouho se můžeš zdržet?" Zeptal se mě Niall.
"Na jak dlouho mě tu budeš chtít?" Zeptala jsem se ho
"Na vždycky, to můžeš?" Řekl a začal se řechtat
"Ne, to bohůžel nemůžu.. ale pár hodin se snad zdržet můžu" Řekla jsem mu a ještě víc jsem ho sevřela.
"Mrkneme na upíří deníky?" Zeptal se mě, což byla věta, kterou jsem ráda slyšela, ten ví jak na mě.
Sedli jsme si na pohovku, každej na jinou stranu, tentokrát.... :D a koukali se...